Březen 2008

Jediný všežravec světa, kterému nadávají do vrahů

22. března 2008 v 23:37 | Džejár |  Kitty už zase někoho zabila... *zív*
Tak teda začneme znovu. Tenhle článek reaguje na diskuzi ze serveru revir.wz.cz , kde jsem byla označena za potrefenou husu masojedku.
Nechci hanět ani vegetariány a už vůbec ne oslavovat lidi, co jí maso.
Vadí mi jen lidé, kteří to, že někdo jí maso, považují za zabedněnost, zaslepenost a tvrdohlavost.
A zdravím karotku. Pís, holka, ty to dotáhneš daleko.
A tohle je nadsázka. Nebo by měla být. Nebo tak něco.
A rada do dnešního dne: místo karbanátku si dejte kafe.

Skoliózní

18. března 2008 v 20:36 | Džejár |  Z běžných dní kávového maniaka
Jednoho dne ze mě bude stará bábinka s hřbetem do strany.
Záda mám křivá už teď, tíhnou doleva.
Levicová záda, třeba se mi snaží něco naznačit.
"Levici vol! Povídám levici!"
Há há, to budu radši Kvasimódo.
_
"Zajditě si k svojej obvodnej doktorke, ať vás pošle na rehabilitácie. A pak prijditě za mnou, hej? Som tu v útorý a čtvrtok na osmičke."
*Řekla Slovenka a pozvala si dalšího pacienta* Prchla jsem z útrob smrduté polikliniky (ach ta nemocniční zařízení s vůní Cl) a šla si za odměnu koupit Paní Bovaryovou, 5 finských novel a kafe. Cestou na vlak jsem měla narovnávací tendence hodné člověka, který dostal seřváno, že se hrbí.
Na nádraží zase postávala ta slečna, co jsou jí ty 20dírkové glády tak velké, že vypadají jako gumáky. *čvacht čvacht*... Nesměju se jí!
Legrace přišla až posléze.
Někdo mi zaklepal na rameno. Otočila jsem se a světe div se! Přede mnou stojí skřítek (řekla prťavá) a přitrouble se usmívá. Už to na mě jednou zkusil - ve škole.
"Jak se jmenuješ?" Tehdá ho neodradilo ani mé podráždění "a máš k tomu nějaké praktické využití?" a zkusil to dnes, tentokráte mimo školní terén.
"Dala bys mi své icq?"
Popravdě jsem koukala asi jako puk. Resp. 2 puci, každý byl jedno moje oko. Zbytek obličeje vypadal jako sežvýkaná plastelína.
Poslyš, chlapče! Vypadá můj výraz jako takové to "jdem se kamarádit!"? Já mám za to, že nevypadá, ale on si toho ještě nepovšiml.
Nechci být nepřátelská hned zkraje, třeba je to moje předpojatost, třeba se chce kamarádit, ale já vážně nehledám kamarády, jak jinak to říct?
Opomeneme, že kudrnáč a já mezi sebou máme výškový rozdíl plus mínus kopačák. Dále je tu věkový rozdíl plus mínus 3 nebo 4 kopačáky. A na závěr dodejme, že jsem tak nějak obsazená, že jo. Což jsem mu řekla.
Ale co nelze opomenout, je to, že jsem ho už jednou poslala do končin zadněstředněspodních.
To be continued... (říkali v Hvězdné bráně). Nevrlá křivozadka (s křivým zadkem) řekla, že si to teda jako rozmyslí, a otočila se k lokýnkovi zády.
_
Asi jsem příliš hodná, měla jsem říct, ne.
Achjo, má mi ten zájem lichotit?:D

Postřehy dnešního dne.

13. března 2008 v 20:47 | Džejár |  Z běžných dní kávového maniaka
Amando, Amando, dej mi svůj talent!
Dnes jsem si odbyla každoroční předehrávku v klavíru. Jako vždy sranda až na půdu, ale letos ještě větší. Dneska jsem dostala mimořádnou dávku vtipné kaše.
Ten Schubert byl ale jeliman.
Nezabili byste ho?
Kdo to má zahrát?
Kdo? Kdo? Á ano, vy tam s tou oranžovou hlavou, pojďte si zatřískat do klavíru, však on ty chyby stejně nikdo nepozná, protože jim nikdo nerozumí.
_

Jako vymóděná dámička v sukni a kabátu jsem vkročila do dveří ZUŠ.. V gládách. Pančelka z toho měla téměř infarkt. Ujistila jsem ji, že i ty pruhované ponožky, i boty si sundám.
Kolem běhala hyperaktivní dítka, já se s nima srazila ve dveřích wc. Prckové měli na mále, měla jsem chuť je všechny posplachovat.
Koncert začal.
Dítka si zahrála své lá lá lá cink levou zadní a poslepu a přišel hlavní bod večera - velká absolventka.
Jednou jsem si řekla, že mít trému před takovou hloupostí, jakou je předehrávka, přece nemá smysl. Co zahraju, to zahraju, šmytec. Ale vymluvte to těm klebotajícím nohám *zív*.
Jako by nestačilo, že i normálně mám na tom (krásném, krásném) pianu nejisté prsty. Plácala jsem tam takové nesmysly, kristova noho.
Opravdovým vrcholem večera byl okamžik, kdy jsem zapomněla, že se mění melodie. Hrála jsem a hrála a.... pak mi došly klávesy!
Na celý sál se ozvalo "jo aha!" a já pokračovala zas někde jinde.:D
Chtěla bych si ty prupovídky už jednou provždy odpustit. Ale co naplat... *zív* Na minulém absolváku jsem spletla první notu, řekla "sakra!" a hrála znova. Maminka měla strašnou radost.
Loni na koncertě jsem zapomněla z pusy vytáhnout žvýkačku a celou skladbu jsem přežvykovala. Maminka měla strašnou radost!:D

Ou jes

12. března 2008 v 17:33 | Džejár |  Z běžných dní kávového maniaka
Moje závislost na kávě se stala sofistikovanější. Zabírá mi víc času, vyrábí víc špinavého nádobí, ale v kuchyni to pak úžasně voní a na balkóně za jarního rána ještě lépe chutná.
Sbohem buď, rozpustná kávo! (Samozřejmě že né doslova! Sáhnete někdo na jedinou z těch 5 káv, co se mi kupí v špajzu, a stáhnu vás z kůže ořezávátkem!)
Dobrý den, kávo se skořicí. Nešla by ses uvařit sama? Kofí brejk fájf minit přesáhl limit.
Stále mám panickou hrůzu z lógru hromadícího se na dně hrnce. Počkat, až slehne a přelívat! Koupím si filtrační papíry. Otázkou tedy zůstává, jak dlouho vydržím koukat na kávu kapající rychlostí šneka na LSD.
Do jaké míry je ale ten nepřekonatelný odpor logický, když s oblibou chroupu kávová zrnka v čokoládě? Ó, to mi sakra řekněte. Ale představa toho rozbředlého zrnitého bláta v mojí puse je.......*utíkala zvracet*.
_
_
Dnes jsem zmokla.
Venku to vonělo jako deštivé odpoledne u babičky. Mezi kupkami sena, lesy, krávami, zmoklými slepicemi, blátem a celým tím neopakovatelným vesnickým klidem.
Co bude, jestli se ten dům jednou bude muset prodat?
Teprve pak skončí dětství. Až už nebudeme jezdit na prázdniny k babičce.

Olvejs koka kola

7. března 2008 v 16:46 | Džejár |  Z běžných dní kávového maniaka
Stůj, jede vlak!
Irena je kopyto, má vyvrtnutý kotník. Kdo mě teď bude zachraňovat při přecházení silnice?
Bože, to vypadá, jako by Irena spadla pod vlak!:D Jen hrála basket, no. *zív*

Vražda první.

5. března 2008 v 20:07 | Džejár |  Kitty už zase někoho zabila... *zív*
Vešla. Nevšiml si jí. Seděl zády ke dveřím, rukou se opíral o stůl. V místnosti hrála hudba, on pokyvoval špičkou boty do rytmu.
Vytáhla nůž zasunutý v rukávu. V tu chvíli se otočil. Trhla sebou. Nože si nevšiml.
"Copak?"
Usmála se. "Nic, já... chtěla bych si půjčit tu knihu českých dějin, co jste mi slíbil." "Samozřejmě."
Sehnul se k poličce vedle stolu.
Vytáhla nůž, chytila sehnutého muže za hlavu a, dřív než stačil zareagovat, podřízla jej jako svini.
Mrtvý dějepisář se zhroutil do louže krve.
Sklonila se nad tělem. Kruci, zašpinil tím sajrajtem tu knížku, pomyslela si. Opatrně vzala dějepisný spis do prstů a utřela z něj krev do trička mrtvého muže. Poté očistla nůž, schovala jej i knihu do batohu a narovnala se. Dívala se na své dílo s notnou mírou zadostiučinění.
Než odešla, do mrtvoly kopla. "A máš to", řekla a vyšla. Na chodbě bylo prázdno. Sešla ze schodů a zabočila k šatnám. Tam se vmísila do davu.
Jsem Sweeney Todd. Musím si pořídit břitvu vykládanou stříbrem.

Plná hlava.

3. března 2008 v 18:12 | Džejár |  Kitty už zase někoho zabila... *zív*
Kitty nikoho nezabila.
Teprve zabije.

Má totiž plnou hlavu různých myšlenek (lidí, věcí...).
Musí dodělat referát na toho Němčoura. Há, říkáte si, to je levou zadní, Remárkovo Na západní frontě klid přece umí nazpaměť.
Umí no.
Ale jak zformulovat ty myšleny o ztracené generaci? O tom, že lidé, kteří v pouhých 18 letech odešli do zákopů, aby zabíjeli, už se prostě nedokážou vrátit? Nechápou, jak mohli psát básně a divadelní hry. Stáli na prahu žití a do toho vešla válka. Do války odešli jako kluci, a přestože unikli jejím granátům, vrátili se mrtví. Lhostejní. Dívali se na topolovou alej, modré nebe a najednou nechápali. Už to nebyl kraj, který znali. Byla to jen vzpomínka na něj. A kolem nezměrná melancholie. Stáli ve svých dětských pokojích, prohlíželi kdysi milované knihy. A najednou chtěli být zase na frontě. U svých kamarádů. V zákopech, kde mohli své myšlenky nechat padnout ke dnu jako těžké kameny. Protože doma museli přemýšlet a to je ničilo. Vzpomínky na frontu zabíjely více než fronta samotná. A co pomyšlení, že v zákopech nechali své nejbližší? Ty, za které by položili život?

Tak.
Myslím, že už vím, jak to podat.

zkouška, zkouška

3. března 2008 v 15:01 | Džejár |  Z běžných dní kávového maniaka
1, 2, 3....*ozvalo se z mikrofonu*
*nepříjemné vysoké pískání*

Ehm, pardon.

Vítejte na mém blogu! *trapné ticho v sále*



Toto je můj oficiální vstup do toho tajuplného světa blogů.
A zkouška mých dovedností s webdesignem. Tuhle kapitolu bych nerozváděla, myslím, že to bude ještě legrace.

Jéé, já zapomněla na těstoviny. V kuchyni se vaří voda a... za chvíli bouchne celý dům.
Neměli jste mě pouštět ke sporáku, mami!

Rozhodla jsem se napravit svou reputaci filmového barbara.
A začnu seriálem. A né jen tak ledajakým.
No dobře, přiznávám se! Celý jsem ho viděla!
No a co! Mám aspoň na co koukat při obědě.

Ladies and gentlemen, Gilmore Girls!

A teď jdu zachránit dům a životy v něm (tedy svůj).