Květen 2008

Dnes.

31. května 2008 v 16:22 | Džejár |  Z běžných dní kávového maniaka
Dnes hraju Smetanu, slyším jen zpěv ptáků a vidím jen stromy.
Dnes mě nechte všichni být.

Pé eF Ká opět zasahuje

27. května 2008 v 21:21 | Džejár |  Z běžných dní kávového maniaka
Tim Curry je prostě hrdina mého srdce.
Chci mikimauzovské uši, co má Columbia.. A ty její modré ponožky.
Bylo nás v klubu... pozor, chvilka napětí.... celých 9! Tolik! Koukali tak na mě, když jsem jim vyprávěla o půlnočních filmech.. Asi to fakt má to nějaký smysl.
Dali jsme si kafe, čaj, zatáhli závěsy, zapli film přes celou stěnu a hodili si nohy na stůl.
A já napjatě sledovala, jak se budou tvářit, když Frank odhodí plášť.
Padali ze židlí a mně se Rocky Horror Picture Show líbilo ještě víc než napoprvé.

Bim bam plác.

25. května 2008 v 22:50 Z běžných dní kávového maniaka
Úvaha má být odevzdána do úterý.
Zítra je pondělí. (Jó, fákt, my bychom si bez tebe nevšimli)
Ehm. Zítra je pondělí. (Opakuješ se.) A já nemám ani řádek. A témata...?
1) Jsem šťastný (To je otázka?)
2) Jsem nešťastný (Odpovím si sám: jsem)
3) Zrcadlo, kterého se bojím (Kdo by se ho na tvém místě nebál, být hrbatý a ošklivý není žádná sranda)
Už několik dní večer koukám do stropu a přemýšlím, jestli jsem šťastná.. (Nejsi!)
V jistém smyslu možná. A v tom druhém.. Jak mám napsat úvahu jen na jednen pól celé věci? A ještě hůř, abych nebyla moc osobní a na druhou stranu nepsala samé klišé a blbosti?
A číslo 3 je na hloupá klíšé jako vyšité.
_
Dnešní příspěvek do pytlíku vykecáváku je pojat lehce schyzofrenicky. Jsme tady já a pan v závorce. Pan v závorce nemá jména... (Kdo může za to, že ty blbá hrbatá neumíš dávat jména? Nemůžeš mi říkat aspoň Viléme?) Jak jsem řekla, pan v závorce nemá jména (...), budeme ho tudíž i nadále nazývat pan v závorce (Vilém v závorce, konec závorky).
Pan v závorce je hrozně chytrá věc. Mám se s kým hádat a přitom z něj nemám záchvaty jeku do polštáře a ničení blízko ležících věcí. (Milerád posloužím)
_
A na závěr několik postřehů a poznatků z posledních dní:
  • Chci bydlet na Islandu a chodit do starých domů a na louky na koncerty Sigur Rós.
  • Heima je..... prostě... no prostě jsou to Sigur Rós a to mluví za vše.
  • Zjistila jsem, že jezdit na kole se v opilosti nesmí.
  • Bůh žehnej policistům, kteří mají lehce po půlnoci dobrou náladu a nerozdávají pokuty a zákazy řízení slečnám, které se po pár pivech rozhodly jet domů na kole.
  • Některé kapely prostě už nikdy vidět nechci.
  • V některých kapelách se hýkání daleko za hranicemi škodlivosti pro lidský sluch považuje za součást písně.
  • Důležité: vyhýbat se akcím, kde je diskokoule, stroj na bubliny a půlka vesnice.
  • Už nikdy se nebudu v davu opilých puberťáků bavit sledováním prvních nesmělých krůčků zbližování slečny a chlapce u vedlejšího stolu. A hlavně nebudu ten rozjařený dav upozorňovat na to, že si páreček právě vtiskl první políbení. A pokud si toho všimnou bez mého přičinění, utéct dřív, než si páreček pomyslí, že k těm lidem patřím.
  • U písemných maturit budu psát fejeton.
  • Nejlepší hra světa je Pokémon Gold for Gameboy.
  • A Pokémoni byli stejně super seriál. Eš Kečup je můj hrdina *brýle*
  • Mám jisté dilema, co se týče dalšího seriálu, který budu sledovat, až se dodívám na Gilmorova děvčata. Buďto se budu dívat na: 1) Gilmorova děvčata (Závisláku!), 2) nějaké hloupé anime, které jsem stejně už viděla. Třeba Pokémony.:D A nebo Loveless.
  • V úterý mám první jízdu. Zbořím město, zabiju pár chodců a zdemoluju auto. Těším se.
  • V úterý mám i filmový klub. Díky hře "vyhraje ten, kdo bude toho druhého víc ignorovat" mám asi o jednoho diváka míň. Asi si za to můžu sama, ale co.. Nicméně se těším na Time Warp na megaplátně..
  • Pozn. přinutit diváky obléct si podvazky a tančit Time Warp.
  • Dnes je 25. května. Sklapni, Viléme, vím, že by si toho lidé všimli i beze mě. (Nic jsem neřekl..)
  • 25. květen je... dnem ručníků, dnem výročním a tak.
  • Pokud bude zítra pršet, půjdu si sednout do louže.
Dobrou noc, nesnáším pondělí.

Ono je to tak, že...

24. května 2008 v 12:47 | Džejár |  Kitty už zase někoho zabila... *zív*
...že někdy je úplně jedno, jaký máte s někým příbuzenský vztah.
Jste prostě hrbatí, sobečtí, neučesaní, žádné hvězdy, myslíte jen na sebe, všemi pohrdáte, jste tvrdohlaví, neumíte si poslechnout cizí názor (v překladu: neumíte na svůj názor zapomenout a přijmout za svůj názor někoho jiného), nikdy nebudete šťastní, jste sprostí, ostatním se z vás dělá špatně a tak dále, a tak dále.
Proč nemůžu být Rory a mít svou Lorelai, ale musím být Lorelai a hádat se s Emily?
A co to sem sakra píšu. Už musím jít.

Útok marťanů

13. května 2008 v 20:07 | Džejár |  Kitty už zase někoho zabila... *zív*
Lžička letí, letí... lééétííí....
V zoufalé snaze o záchranu před hlasitým pádem lžičky na zem jsem zapomněla, že v ruce držím hrnek kávy a učinila jsem sklon a lá "jsem Lara Croft a zachytím padající předmět centimetr nad zemí".
A pochopitelně jsem na sebe kávu vyklopila a moje sukně a nejhezčí fialové tílko vypadají jako po útoku z planety velmi tekutých hovňousů.
Lítá kolem moucha a pekelně mi leze na nervy!
Zítra mám ve svém harmonogramu dohromady asi hodinu volna, rodiče si usmysleli, že mě sice do Prahy pustí, ale mou 20letou sestru ne.
Musím vyřešit lístky, kostým, umělou krev, papíry do autoškoly, nové rehabilitace, písemky, slohovou práci, školní výlet, básníky na páteční písemku, trilion knížek na další písemku, knížku do dějepisného semináře, kde jsem shodou okolností, které k smrti nenávidím, nebyla už asi měsíc a nebudu tam ani ve čtvrtek, protože mám jarní koncert z klavíru a hraju už v 11, musím vytisknout plakáty do PFK, musím vypálit milion věcí, musím, musím, musím a puká mi hlava!
A nesnáším chemii.
Ó jak nesnáším chemii!
Trhám chemii na kusy, drtím ji, vraždím, zabodávám nožem, se vzteklým křikem šelmy po ní dupu a mávám rukama, trhám hlavou, vlasy se mi zelektrizovány vznáší kolem hlavy, čelistmi koušu do prázdna, z úst mi teče pěna jako psu se vzteklinou.
Aaaaaaaaaaagggrrrrrrrrrrrrrchchchchrrrraaaaaaarrrchchch!
Jdu se učit.

Baví mě sem psát

5. května 2008 v 23:56 Z běžných dní kávového maniaka
Pokud se dějepisář rozhodne, že vyvolá k tabuli mě, uvidíte zítra vraždu kantora episoda 2: Resident Evil.
Přitroublý rehabilitant mi na záda položil elektrody příliš na pravou stranu, aniž by se zajímal, kde že mě to bolí. A utek, než jsem stihla cokoli namítat! Nakonec jsem sice měla uvolněný pravý bok (jó, žůžo), ale domů jsem se dobelhala stejně rozbolavělá jako před veškerými procedůrami.
Takže jediné, co mi dnešní rehabilitace přinesla, byl rozhovor s jakousi Pavlou, půl hodinová inhalace chloru a pohled na starší paní, jak v bazénu plave sem a tam a vypadá u toho jak topící se ratlík. Já svoje plavání vzdala, když se paní rozhodla, že mne upraží vražedným pohledem za to, že bazén uplavu 3x, než to ona stihne jednou. A pak mi paní po chvíli nepozornosti ještě obsadila masážní trysku.
Snažila jsem se najít hudbu, která s nikým, koho znám nesouvisí. Musela jsem vypustit 3/4 seznamu. A tak dneska vedou Engine Down a Japonci z dob mé závislosti na Inu Yashovi. Seriál o malý stupínek výše než Pokémoni. Ale bavil mě. To byly časy.
Ve středu mám první hodinu autoškoly. A taky jsem slíbila Ričrdovi knihovníkovi, že se přijdu podívat na Please The Trees, které si pozval do svého koncertního "sálu" (salónku).
Přečetla jsem Na větrné hůrce. Krásná knížka. A myslím, že Heathcliff nebyl zlý člověk. Jen byl nešťastný.
_
Dost stížností a vůbec. Teď jeden faktický postřeh ze života. Skoro týden jsem se nenapila kávy.
William Wilson má období bezkofeinové a odchází spát, aby zítra určitě zaspal, protože je hodin, že by jeden spráskl ruce... Nebo minimálně jedna a s tou máme společnou půlku chromozomu.
Ale WW zaspat nesmí, protože první hodinu je literatura. A jeho ctěné ego si přeje býti pošimráno za povedenou slohovku.
Takže jdu a jakože jste mě neviděli.

Zrovna ve 3 ráno.

4. května 2008 v 3:45 | Džejár |  Z běžných dní kávového maniaka
Zrovna ve 3 ráno, když jsem už skoro chtěla jít spát, se moje last.fm rádio kdo ví jakými čachry machry rozhodlo, že ze všech alb Devics začně vyhrávat zrovna My Beautiful Sinking Ship.
A potom jsem otevřela okno a zjistila, že vzduch voní úplně stejně jako tehdy.
Ta mírně nasládlá chuť jarní noci mísící se s teplem pokoje, dřevem z obložení na chodbě, s tou tichou poklidnou náladou plnou očekávání z příštích dní.
A najednou tady byly. Všechny ty vzpomínky.
Na ošklivou hádku, telefonní rozhovor, bojovou výpravu pro nová sluchátka s mikrofonem, sladkou vůni spreje proti nezvedenému hmyzu, šimrání v břiše ze strachu, že by někdo vkročil do pokoje, Škubánka, ošklivé smajlíky, spaní na rozvrzaném gauči s mobilem v ruce a Devics.
Devics vládli vždycky. Tehdá vládla jejich krásná potápějící se loď.
_
A tak tu sedím s krabicí oblepenou černou krajkou u nohou a odhodlávám se nahlédnout dovnitř a začít číst.

Řekněme to takhle.

3. května 2008 v 1:24 | Džejár |  Kitty už zase někoho zabila... *zív*
Vlastně nemám ráda oslavy, člověk pak dělá hlouposti a říká věci, které by radši říkat neměl, protože by si tím ušetřil spoustu hloupých myšlenek a pocitů a lá "jsem vážně idiot" z následného vyplynutí situace, které beztak tušil předem.
Nemusel by pak vymýšlet, jak ven z špatně situovaného ded endu, když by zrovna potřeboval ukazatele a mapu. A vracet se zpátky po vlastních stopách? Takže kdo měl poslední slovo, ať první zakřičí "jsem tady" a zatroubí na klakson. To snad ne.
Žádná zadní vrátka se nekonají.
Tedy na programu dne je zařídit, jak nadále koexistovat, protože ignorace či něco podobného není v žádném případě na místě.
Jsem naštvaná na svou situaci, na svou naivitu, na svou zraněnou citlivou duši, jsem cynická, jsem cynik!
_
Až se vynadívám do prázdna a skončí fáze "co slovo, to malý cynik, podívejte, moje slova běhají po papíře, dovádí, smějou se mi a ani jedno to snad nemyslí vážně!", začnu zase vlastnit něco jako city a začnu něco řešit.