Ivan Olbracht

24. června 2008 v 22:42 | Džejár |  Z běžných dní kávového maniaka
"Kdybych byl spisovatelem, psal bych knihu o přátelství ... Není v něm touhy ani zklamání, stisk přátelských pravic neznamená žádost, která zmizí vyplněním, nýbrž radost trvání."
"Dav byl černý i noční obloha byla černá a pochodně hořely čoudivě rudým světlem a jejich ponurý pablesk barvil pohyblivé lidské hlavy a otevřená lidská ústa nečistým brunátem, ale přece Jeseniova červeň a čerň nepocházely odtud, tkvěly hlouběji než na povrchu věcí a v sítnici oka, nevycházely vůbec z předmětů, byly absolutní a žily samy sebou."
"Jdeme, mlčíme, mluví jen naše kroky a vše je neobvyklé a slavnostní. Pak zapřádáme rozhovor a naše hlasy mají barvu, jakou měly jen té noci, a jen jedenkrát v životě."
"Vyprovodil jej na práh předsíně a tam, v šeru vycházejícího rána, naposled si podali ruce a dlouho je drželi, cítíce, jak jediná krev jediným teplým proudem probíhá mezi dvěma srdci."
_
Genialita a krása s mnoha slzami ve svazku za pouhých 15 korun.
Přibyl další na seznamu "až vyrobím stroj času, vydám se do minulosti a těmhle géniům řeknu "děkuji" ".
_
No a co dodat na závěr?
Třeba tradiční "už zase si připadám jako dement". Mám chuť po některých lidech házet těžké hranaté předměty, třeba by si po dobře mířené střele konečně všimli, že stojím metr daleko a čekám.
Škoda, že s sebou ve školním batohu nenosím cihly, to bych pak mohla sem tam pohotově zašmátrat v přihrádce a trefovat se některým lidem do kebulí.
Vzteklá? Naštvaná? Sarkastická?
Ale kdeže!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 méd méd | 25. června 2008 v 18:30 | Reagovat

A já jsem si vždycky myslela, že cihly nemají nikoho bolet :)

2 Jamie Jamie | 25. června 2008 v 23:28 | Reagovat

Řekla jsem cihly?

Myslela jsem tvárnice samozřejmě:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama